Asi všichni budeme souhlasit, že mzda by nám měla stačit na to, abychom z ní mohli relativně pohodlně žít. To znamená, abychom mohli platit nájem a kupovat základní potřeby, aniž bychom museli volit mezi hladověním a možností vystěhování z důvodu neplacení nájmu.
Je samozřejmé, že různé profese mají různé ohodnocení. Je pochopitelné, že například kopáč dostane za svou práci poněkud méně, než manažer velkého obchodního řetězce. Avšak oba by měli být schopni relativně pohodlně žít, samozřejmě s tím, že hůře placená profese se bude muset ve svých výdajích poněkud uskromnit.
To však jde proti zájmům firem, které chtějí platit co nejméně. Tím si totiž sníží výdaje a tím i zvýší zisk, což je jejich hlavním zájmem. Zde je tedy na státu, aby je donutil platit dostatečně velkou mzdu. Toho se dosahuje zavedením minimální mzdy, což je nejmenší částka, kterou smí firma svému zaměstnanci dát.
A zde je další místo střetu firem a zaměstnanců. Zatímco ti první požadují, aby tato částka byla co nejmenší, ti druzí naopak chtějí, aby byla co nejvyšší. A je pak na státu, aby mezi těmito dvěma požadavky našel kompromis.
Co se však firmám příliš nelíbí, je pravidelné zvýšení minimální mzdy. To se provádí obvykle jednou ročně. Mnozí podnikatelé to pak považují za zbytečné, především pak proto, že se jim tímto způsobem zvyšují výdaje. A to se jim rozhodně nelíbí.
Přesto se ukazuje, že je toto zvyšování nezbytné. Je to způsob, jak se vypořádat s inflací. Asi každý totiž ví, že ceny všech výrobků i služeb neustále rostou. Je tedy pochopitelné, že musí růst i mzdy, nebo si je za chvíli nikdo nebude schopen koupit. A to se samozřejmě týká i minimální mzdy.
Je samozřejmé, že ani jedna strana s její výší nebude příliš spokojena. Je však důležité, aby co nejméně zatěžovala firmy, přičemž musí umožňovat zaměstnancům se uživit, byť skromně. Koneckonců, proto byla zavedena.